Zásadní rozhodnutí v nerovnosti v odměňování napříč regiony České republiky


Na začátku srpna 2020 byl na úřední desce Nejvyššího soudu zveřejněn poměrně zásadní rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3955/2018, který se zabýval otázkou nerovnosti v oblasti odměňování v různých regionech působících zaměstnanců u jednoho zaměstnavatele. Protože se jedná o poměrně výrazný zásah do smluvní volnosti stran při sjednávání pracovního poměru, naše advokátní kancelář toto zásadní rozhodnutí analyzovala, a tímto stručně představuje výklad a možná právní rizika s jeho aplikací spojená.


Skutkově šlo v dané věci o to, že zaměstnanec České pošty působící jako řidič v Olomouci žaloval svého zaměstnavatele z důvodu, že jiný zaměstnanec vykonávající tutéž pozici v Praze má vyšší mzdu. Olomoucký řidič se tak domáhal dorovnání mzdy tak, aby dosahoval srovnávané pražské mzdy. Soudy nižších stupňů včetně Nejvyššího soudu žalobci daly za pravdu.


Nosným argumentem Nejvyššího soudu je to, že za stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (srovnatelná složitost, odpovědnost a namáhavost), která se koná ve stejných nebo srovnatelných pracovních podmínkách, při stejné nebo srovnatelné pracovní výkonnosti a výsledcích práce, náleží stejná mzda (tato kritéria jsou tedy zásadně založena na interních podmínkách u zaměstnavatele).


Podle Nejvyššího soudu tudíž není možné s ohledem na zásadu rovnosti v oblasti odměňování zohledňovat sociálněekonomické podmínky a jim odpovídající výše nákladů na uspokojování životních potřeb v místě, kde zaměstnanec vykonává práci. Jinými slovy, není rozhodující, zda je tatáž práce pro jednoho zaměstnavatele vykonávaná v Praze nebo např. v Karviné. Zaměstnanec v Karviné by měl obdržet stejnou mzdu jako zaměstnanec na stejné pracovní pozici v Praze.


Výše uvedený akcent Nejvyššího soudu na sociální rovnost může způsobit lavinu žalob nespokojených zaměstnanců, převážně na společnosti působící v Praze a současně také v jiných regionech. Vždy je však nutné důkladně analyzovat, zda mezi srovnávanými kritérii není rozdíl ve složitosti, odpovědnosti či namáhavosti dané práce.


Jakkoli bychom mohli s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky polemizovat, zůstává faktem, že se jím budou řídit všechny nižší stupně soudů. Nezbývá tedy než doporučit, aby si dotčení zaměstnavatelé zanalyzovali mzdovou politiku na svých pobočkách a identifikovali riziková místa v oblasti odměňování zaměstnanců v různých regionech.


Další, avšak velmi náročnou alternativou, může být to, že společnost bude rozdělena na více společností se sídlem v konkrétním regionu mimo Prahu.
 

18.8.2020